Bohužel ne všichni lidé se zachovali po tragédii slušně, i když se za slušná slova schovávají. Okamžitě začali oblažovat své okolí silnými názory, jak moc si za to oběť může sama, jak bychom našli podobnosti v české společnosti a opět přišlo na přetřes dobro a zlo na politické scéně. Já jsem v těch hodinách myslela na něco docela jiného. Jak muž na prahu šedesátky bezmocně leží při plném vědomí na lehátku, vidí kolem sebe urputné snažení zdravotníků a nezbývá mu než věřit, že ho dostanou do nemocnice včas, a že se tam podaří chirurgům ho zachránit. Možná je to tím, že jsem žena, možná prostě mám v sobě obyčejný lidský cit. Není mi dobře z těch, kteří po zprávě o útoku na člověka s chutí slinili tužku.

Do pár hodin od atentátu na mě vyskočilo hned několik slohových cvičení od klávesnicových bojovníků. Téměř každý z nich si nějakým způsobem přihřál svou polívčičku. Nejdřív povinný úvod o šoku ze střelby, aby nikdo nepochyboval, že tohle píše slušný člověk, a poté následovalo legendární slovíčko ALE. Po něm jsem se mohla dočíst, že „Fico není bez viny“ a dokonce, že pokud opozice v Česku nepřestane kritizovat vládu a upozorňovat na její selhání, může se začít střílet i tady. To už je opravdu úlet.

Byla jsem ráda, když o den později promluvil ten, jehož slova mne opravdu zajímala. Po pětihodinové operaci navštívil Roberta Fica nastávající prezident Peter Pellegrini a hned před nemocnicí vzkázal do médií: „Premiér apeloval na to, aby sme sa pokúsili upokojiť spoločnosť, aby sa nič ďalšie takéto nestalo najbližšie hodiny a dni. O to ma prosil a plne sa s tým stotožňujem.“

Já k tomu nic chytrého přidat nechci. Stal se zločin, přijde trest podle platného zákona. Nepotřebuji poslouchat komentáře o dobru a zlu od těch, kteří si chtějí nahrát politické body. Právě oni jsou první, kteří by v sobě měli najít trochu víc soudnosti a slušnosti.